Pojem společenská smlouva neboli sociální kontrakt vychází z politické filosofie. Jeho moderní podobu rozvíjeli v 17. a 18. století Thomas Hobbes, John Locke a Jean-Jacques Rousseau, který jej proslavil knihou O společenské smlouvě (Du contrat social, 1762). Přestože se jejich představy o správné vládě lišily, spojovala je otázka: za jakých podmínek mohou svobodní lidé přijmout společnou politickou moc?
Jde o myšlenkovou dohodu, která vysvětluje, proč přijímáme společná pravidla a co za to můžeme požadovat. V širším smyslu tak dnes označujeme vzájemná očekávání mezi člověkem a společností: jaká máme práva a povinnosti, co zajišťuje stát a za co odpovídáme sami. Obsah této dohody se v dějinách mění spolu s rozdělením práce, bohatství a moci.
Od poddaného k občanovi (1776–1848)
Po staletí určoval původ, komu náleží půda, práva i politická moc. Rostoucí vzdělanost, obchod a nová společenská vrstva však stále hůře snášely dědičná privilegia a vládu bez vlastního souhlasu. Roku 1776 americká Deklarace nezávislosti postavila legitimitu vlády na souhlasu ovládaných a právu lidu vládu změnit. Roku 1789 Velká francouzská revoluce zrušila stavovská privilegia a postavila proti poddanství ideál občana rovného před zákonem.
Ani tyto revoluce však okamžitě nevytvořily dnešní demokracii. Volební právo zůstávalo omezené a ve velké části Evropy přetrvávaly feudální závazky. Revoluční vlna roku 1848 přinesla ve střední Evropě zrušení poddanství a roboty a posílila požadavek ústavy, občanských práv a politického zastoupení.
Nejsme majetkem panovníka ani vrchnosti. Jako občané jsme si před zákonem rovni a politická moc nad námi musí vycházet z našeho souhlasu.
Od občana k pracujícímu (1848–1914)
Politická rovnost však nezabránila nové koncentraci moci v průmyslové ekonomice. Lidé, kteří nevlastnili půdu ani kapitál, byli existenčně odkázáni na prodej své práce. Dlouhé směny, nízké mzdy, dětská práce, nebezpečné továrny a nulové zabezpečení v nemoci či stáří vytvořily nový zdroj společenského tlaku.
Dělníci se organizovali v odborech, družstvech a politických stranách; socialistická a komunistická hnutí začala zpochybňovat samotné vlastnictví výrobních prostředků. Státy reagovaly kombinací represe a ústupků. Roku 1883 začal Bismarck zavádět první moderní systém sociálního pojištění, následovaný úrazovým a důchodovým zabezpečením. Konflikt o pracovní podmínky pokračoval: Haymarketská aféra roku 1886 se stala symbolem mezinárodního boje za osmihodinovou pracovní dobu.
Pracujeme a podílíme se na chodu hospodářství; za to máme nárok na bezpečné podmínky, možnost společně vyjednávat a ochranu před nemocí, úrazem, stářím či ztrátou příjmu.
Krize systému a velký kompromis (1929–1948)
První polovina 20. století ukázala, jak nebezpečná může být společnost, která nedokáže své ekonomické konflikty průběžně řešit. Kapitalismus a komunismus nabídly soupeřící odpovědi na otázku vlastnictví, práce a rozdělení přebytku a třídní konflikt se stal jedním z určujících politických sporů století.
Pak přišel rok 1929. Velká hospodářská krize zničila úspory, podniky i miliony pracovních míst a ukázala, že samotný trh nemusí automaticky udržet dostatečnou poptávku ani sociální stabilitu. V USA odpověděl New Deal roku 1933 bankovní regulací, veřejnými investicemi, podporou zaměstnanosti a základy sociálního zabezpečení.
Po katastrofě druhé světové války se kompromis rozšířil. Od roku 1945 vznikal poválečný sociální stát: silnější pracovní práva, progresivní zdanění, veřejné školství, zdravotnictví a sociální pojištění umožnily růst široké střední třídy. Roku 1948 Všeobecná deklarace lidských práv navíc povýšila základní práva a sociální bezpečí z výsady občana konkrétního státu na univerzální morální nárok člověka.
Přijímáme tržní ekonomiku a svou prosperitu stavíme především na práci; stát na oplátku chrání naše práva, stabilizuje hospodářství a zajišťuje, aby nemoc, nezaměstnanost či stáří neznamenaly pád do bídy.
Návrat odpovědnosti k jednotlivci (1979–2008)
Poválečný model měl vlastní problémy: stagnaci, inflaci, rostoucí náklady státu, silné monopoly i nepružné instituce. Od konce 70. let proto nastoupila opačná korekce. Symbolickým bodem se stal rok 1979 a nástup neoliberalismu: privatizace, deregulace, volnější kapitálové trhy a oslabení odborů měly obnovit konkurenci, investice a hospodářský růst.
Nová dohoda přinesla levnější zboží, globalizaci, dostupnější kapitál a širší spotřebitelskou volbu, zároveň však přesouvala stále větší část rizika zpět na jednotlivce. Zaměstnání, bydlení, důchod i schopnost obstát na trhu byly znovu chápány především jako osobní odpovědnost, zatímco kapitál získal mnohem větší volnost pohybu.
Roku 2008 tento model narazil na svou vlastní krizi. Finanční systém musely zachraňovat státy, zatímco náklady recese nesly miliony domácností. Symbolicky se tak obnovila stará otázka společenské smlouvy: kdo získává výnosy v dobrých časech a kdo nese rizika, když systém selže?
Stát nám zaručuje základní práva a záchrannou síť, ale za práci, bydlení, úspory a vlastní životní úroveň odpovídáme především sami. Trhy a kapitál dostávají větší volnost výměnou za růst, levnější zboží a širší možnosti volby.
Dnešní dohoda
Dnes zní zhruba takto:
Jsi svobodný a rovný občan. Pokud můžeš, zabezpeč sebe a svou rodinu prací a majetkem; když to bez vlastní viny nezvládneš, společnost ti v určité míře pomůže. Váš životní standard však závisí především na tom, jakou hodnotu dokážeš nabídnout trhu.
Stojí na těchto předpokladech:
- Majetek nenaruší politickou rovnost občanů.
- Z inovací a soukromého zisku těží celá společnost.
- Většina lidí dokáže získat důstojné živobytí prací.
První už dnes příliš neplatí a agentická umělá inteligence ohrožuje zbylé dva. Potřebujeme nový dodatek.
Manifest nové dohody